Představme si situaci, že jsem rodič a vejdu do  pokojíčku své ratolesti ( řekněme 7 leté). První pohled je pro mne dílem skličující, dílem šokující a dílem běsnící. Vpravo ode mne se nachází hromádka knih, časopisů, výtvorů,  (slovo hromádka je ještě velmi lichotivé), vedle toho vidím jeho první malou florbalku, lehce položenou přes páchnoucí tričko, ve kterém hrál včera celé odpoledne, o vyčuhujících ponožkách z pod dresu nemluvě, hned nedaleko leží vysypané učení, včetně vysypavších se pastelek, o něco dál je krásná hromádka rozestavěného legového hradu ze 13 století, hned vedle je talíř s jakýmsi obsahem, který  teď nemám sílu zkoumat, o něco dál nacházíme rozloženou sbírku dřevěných mečů – nejoblíbenějších hraček mé ratolesti. O tom, že hned vedle toho leží něco, co ani nevím, co to je  není třeba mluvit. A možná bychom mohli pokračovat dál. Moje reakce asi nemůže být jiná než .“no to snad nemyslíš vážně, okamžitě si to ukliď, přijdu za 10 minut a bude tady pořádek….“

O řízení vztahů se zákazníky se toho již mnoho namluvilo, nikde jsem však nenašel praktický návod na to, jak tuto strategii v praxi aplikovat. Pánové Storbacka a Lehtinen ve své knize uvádějí, že v rámci řízení vztahů se zákazníky je nutno se zaměřit na zákazníkovu mysl, srdce a peněženku. A přesně tomuto odpovídá strategie, která je v praxi odzkoušená a která funguje.
Nejdříve je nutné se zaměřit na předprodejní fázi – předprodejní marketing. V rámci této fáze jde o zjištění zákazníkových potřeb a přání, získávání strategických informací a vyvolání potřeb a přání. Míříme na zákazníkovu mysl. Říkáme existujeme, toto a toto umíme – zatím všeobecně. Jako nástroje v této fázi používáme reklamy (noviny, rádio, televize), telemarketing, osobní návštěvy, mailing, vlastní prezentace (např. na módní přehlídce, při různých společenských akcích…..), vlastní reklamní akce (u automobilů např. prohlídky zdarma). V této fázi jde o aktivní vyhledávání nových zákazníků a přimění zákazníka k zamyšlení (no tom něco je).

Setkávám se s poměrně častou představou, že neziskové organizace si nemusejí dělat starosti s plněním finančních plánů nebo přípravou výkazů, protože jejich činnost je úplně odlišná od toho, co se děje v „komerčních“ společnostech. 
Jedno z překvapení, které na mě jako člověka, který přešel z „druhé“ strany, v UNICEF čekalo, bylo to, že i zde jde o zisk – a možná ještě více, než v obchodním světě. Neziskové organizace totiž s každým příspěvkem, který přijmou, přijímají také závazek, že důvěru dárce nezklamou a že co nejvyšší část použijí na účel, na který byl dar věnován. To je možné jen tehdy, pokud jsou náklady na vlastní provoz minimální a organizace tvoří vysoký „zisk“. Ostatně úplně nejčastější otázka potenciálních přispěvatelů je právě na to, jaká je výše administrativních nákladů a kolik procent z přijaté částky se skutečně vynaloží na programy pomoci potřebným.